Den začal mým plaváním v bazénu. Už tuším druhý den nemám SHIRODHARU. Pomalu si na cestu domů začínám večer mýt vlasy od oleje, vždy před spaním. Zatím jen tak lightovo 8-10x šamponem. I tak jsou mastné. Vlasy se mi po tom všem oleji nezdají hydratované ale suché jako sláma. Doufám, že doma se s nimi nebudu muset rozloučit nůžkami protože mě vyst. I tak nevím proč jsem si myslela, že olej mi pomůže na celé tělo. A možná i pomohl a eštelen pomůže. I tak mám z něj pocit, že je to takový ten povrchový olej. Možná to zní zvláštně ale spíše z něj cítím takovou tíhu na kůži, dá se setřít a kůže po něm nezbývá hydratovaná ale spíše obyčejná. Vlasy dtto jen horší. Ale to je možná jen můj dojem. Prosto povrchový olej.
Mám ráda tu ošarpané loďku pod palmami, která je na pláži, a vidět ji z resortu přes plot. Je stará, dřevěná a výrazně modrá, i když ty odstíny modré byli na ni natřené už snad všechny co existují. Stále jsem si říkala, že jaká krásná přirozená kulisa, a že když dělám fotky vypadá jako dokonalá fototapeta. Teprve když jsem šla skutečně časně ráno plavat tak jsem si všimla, že loďka se i opravdu využívá. Mezi resortem a palmami je vyšlapaných cestička přes kterou ráno přijdou 3-4 muži a nasednou na ni. Pánové jsou starší, menší, přirozeně starší a mají na sobě věci, které sem nosí Evropané aby je po procedurách vyhodili. Velmi výrazně mi to připíná šatník mého dědečka. Nesměju se, právě naopak, je to velmi sympatické. Muži organizovaně vezmou loďku, nemluví se, potlačí viditelnou silou do moře, a při obrovských vlnách začnou okamžitě veslovat. Jsou to lovci a rybáři. Prý tak fungují už roky. Nerozumím kdo se opováží a odváží jít s takovou loďkou v takovém stavu na oceán. A to ne na ledajaký ale skutečně na bujný, bujarý, rychlý, divoký a jiné přídavná jména, které popisují velikost vody, která den-noc nebezpečně burácí. Ale já přece ani nemusím rozumět, oni rozumějí a to je hlavní. A odváží se, protože to znají a možná ani nemají na výběr. A já okamžitě skončím s těmito úvahami neboť to je zbytečné.
Po procedurách jdeme na oběd. Chybí mi tu „naše“ polévky ale, že velmi velmi. Pozoruji, že když jsem někdy hladová před obědem a uvidím porci, tak vždy zapochyboval, zda se dostatečně zasytí. Tělo, mozek a střevo jaksi zvláštní spolupracují. Můj mozek mi říká poslední dva dny, že toto je přece málo a malá porce. A vždy když dojem tak jsem trošku nespokojená. O pár minut přijde zaplnenosť a sytost. Vždy. Ještěže tak.
Po obědě dnes relaxuji na pokoji, ležím, hodně píšu nebo tedy zcela píšu, jsem plná, přejedená a na slunci máme dnes od doktora zakázáno být. Sem tam jsem ve stínu venku na lehátku. O 10:00 a v 15:00 nás vždy vyhledá personál a přinesou nám vylisované ovoce. Dnes mě nikdo jaksi odpoledne nenašel. Možná to bude mít něco společného s léčbou nebo Shirodhara, dohovie co Dr. Nalin opět pro mě vymyslel. Věřím mu. Jdu na proceduru a zároveň i kolem kuchyně. Jen tak se poinformuje ať mi skončil už džusový režim a plánuji pokračovat v cestě na proceduru. Z úsměvů, které má Sri Lansky personál vždy na sobě najednou není nic. Ale, že vůbec nic. Zjišťují jestli jsem opravdu džus nedostala a já začínám cítit průšvih. Mávla jsem rukou a řekla jsem, že vždyť to vůbec nevadí, že nic se nestalo. Vždyť se ani opravdu nic nestalo. Sri Lánská teta číšnice začíná mluvit příšerně rychle, rázně a otáčí se ode mne směrem do kuchyně. Pohoda co tu vládla je pryč a pocit průseru začíná naplňovat. Slyšet hlasitou Sri Lancii a paniku, přicházejí i lidé z kuchyně zezadu. Obrovská vřava, bez úsměvů. Cítím se špatně. Cítím se příšerně a vůbec to nevím zastavit, protože jakmile do toho chci vstoupit někdo zakřičí „It’sa okay madam, you have to have a drink“. Kebyze vím, že rozpoutají třetí světovou zůstanu na pokoji. Vždyť ani nejsem žízeň.
O 1,5 sekundy jsem měla šťávu ze soursop v ruce a pocit příšernosti na srdci. Ten džus pak ale už vůbec nechutnal jako ten o 15:00. Byl trpký.
Dnes jsem asi opravdu citlivá, při zahradě vidím paní jako sbírá a hrabe staré bambusy a palmy, které jiný pan posekal asi před hodinou. Nevím si pomoci ale cítím se opět špatně a chtěla bych jí pomoci. Je mi líto, že ona dělá toto a já mám na sobě sarong, pantofle a klíče od pokoje. Dnešek by už mohl skončit. Plus je příšerný tlak, už asi 2 dny nepršelo a mouchy jsou ale, že úplně všude. Vzpomínám si na chytačku much jakou měla moje babička ve spíži. V té spíži bylo vždy vše, vonělo tam maso a jedna police byly jen samé sladkosti. Zcela uprostřed místnosti byly zavěšeny dvě asi 40 cm pásky plné much, které visely ze stropu. Ty pásky se měnily zřídka a vždy se na ně nalepili asi milion much.
